Zmařená láska
30. 4. 2010
Zmařená láska
Je normální dopoledne a Katelin jde do školy.
,,Máš věci do tělocviku?‘‘ zeptala se jí kamarádka Rose. Kate přikývla a sáhla ke své tašce s věcmi na převléknutí. Společně se pak šly obléct do šatny tělesné výchovy.
Začala hodina a kantor se jim chystal říct, co se bude tuto hodinu dít.
,,Tak děvčata, dneska jsem pro vás nachystal docela dobrý program. Rozcvičíte se a budete hrát fotbal. Jane udělej rozcvičku‘‘ pokynul hubené dívce.
Rozcvička skončila a začaly se rozdělovat do dvou družstev. Katelin nesnášela tuhle stupidní hru a tak se do ní nikdy moc nezapojovala.
,,Hej, Kate, půjdeš do brány. Lily je nemocná a nikoho lepšího tu nemáme, než je ona, ‘‘
,,Ale, já tam...‘‘
,,žádné odmlouvání. Budeš se jen snažit nepustit míč do brány!‘‘ přikázala ji spolužačka, kterou neměla moc v lásce.
Hra začala a Katelin byla naštvaná, že musela být dneska brankář. Asi po 10 minutách, protihráčka běžela s míčem na bránu. Zdál se ji ten pohyb velice plynulý a vnímala jen dopad jejich noh na zem. Blížila se a Katelin se vůbec nesoustředila na tu možnost, že může její tým prohrávat – vnímala jenom ji, a nejednou se to stalo. Balón trefil dívku do pravé nohy, ona zavrávorala a spadla hlavou do kovové podepře brány, v tu chvíli omdlela.
Kate se probudila s velkou bolestí nohy a hlavy. Jako by ji hlavu někdo svíral obřími kleštěmi. V tom si uvědomila co se stalo. Rozhlížela se a všude kolem ní bylo bílo. Bílé stěny, bílé postele a bílé povlečení. Uvědomila si kde je. V nemocnici. Vedle ní ležela o trochu starší dívka a četla si nějaký časopis.
,, Co se stalo?‘‘ zeptala se té neznámé dívky, co si četla.
,,Hrála si fotbal a měla jsi silný otřes mozku a máš zlomenou nohu‘‘ odpověděla ji pochvíli spolubydlící.
,,Jak dlouho tu už jen tak ležím?‘‘ tázala se ji znova.
,,Myslím, že tak tři dny‘‘ řekla ji. Kate si s povzdechem opět lehla.
,,Tak, dobrý odpoledne dámy‘‘ pozdravila je doktorka.
,,Dobrý, dobrý‘‘ řekla ji neznámá dívka, aniž by zvedla oči.
,,Jak se vám dneska je, slečno?‘‘ zeptala se doktorka Katelin.
,,Bolí mě hlava a noha. Za jak dlouho mě pustíte domů?‘‘
,,To si tady ještě poležíte slečno. Nejmíň týden tu zůstanete.‘‘ odpověděla s úsměvem ošetřovatelka.
V noci se Kate probudila ze snu, který ji připomněl školu. Zvedla se a spěchala na toaletu. S berlemi ji to moc nešlo, ale snažila se ze všech sil. Když vyšla ze záchodu všimla si nějaké osoby na chodbě také v pyžamu. Odkašlala si, aby upoutala její pozornost. Postava se pomalu otočila. Byl to kluk přibližně jejího věku. Usmál se na ni, zamával ji a vešel do nedalekých dveří. Katelin si šla lehnout, ale nemohla usnout, protože měla v hlavě jenom ten krásný úsměv toho chlapce.
Ráno se vzbudila, ale její spolubydlící byla pryč - polekala se a vyšla na chodbu
a doufala, že tam někde bude. Její oči nespatřily mrzutou dívku z jejího pokoje, ale naskytl se ji zvláštní a pohled plný emocí, který ještě nezažila. Viděla opět onoho chlapce, jak spatřila v noci. Znovu se sladce usmál a odešel.
,,Počkej‘‘ zvolala na něj Kate, když se otáčel k odchodu.
,,Ano?‘‘ zeptal se ji líbezným hlasem.
,,Ehm‘‘ odkašlal si, protože už uběhla docela dlouhá doba od jejího posledního slova.
,,Ou. Promiň, jaksi jsem se zamyslela‘‘ zalhala Kate.
,,Aha. Nevadí. Nic se nestalo‘‘ řekl ten neznámý hoch a odešel.
Katelin tam stála ještě tak 5 minut neschopna slova a ani kroku.
,,Jé ahoj, šípková Růženko‘‘ pozdravila ji (tentokrát vesele) spolubydlící.
Kate přikývla na pozdrav a snažila se přimět svoji nohu k “chůzi“. Jakmile uslyšela, jak její noha skáče po chodbě, tak si připomněla onen úraz při fotbalu. Trochu se ji udělalo špatně a málem spadla, ale starší dívka ji zadržela.
,,Je ti dobře?“ zeptala se ji polekaně spolubydlící.
,,Ano, jen jsem se rozpomněla na můj incident s fotbalovým utkáním‘‘ odpověděla ji Kate trochu otráveně.
Konečně se dostala na pokoj a seznámila se s svojí spolubydlící. Pověděla ji o svém záhadném klukovi.
,,Aha, proto si tak ztuhla na té chodbě‘‘ smála se Denisa.
,,Jo, úplně mě omámil‘‘ podotkla Kate se smíchem.
Po čase seznámení šly spolu na oběd do tamější jídelny. Jídlo bylo odporné, ale Katelin doufala, že HO opět uvidí. Jelikož už mohla trochu chodit tak chodila do jídelny, jinak se stravovala jenom na pokoji.
Sedla si ke stolu a čekala než ji zdravotní setra přinese tác s obědem. Seděla u stolu kde si mohli sednou jenom 2 lidé. Denisa si šla pro jídlo, protože neměla už tak velkou zátěž na svou hlavu, protože k nošení jídla nepotřebujete moc hlavu. x)
Kate seděla u stolu mlčky a čekala. Po několika minutách si k ní přisedl onen chlapec. Katelin se trochu polekala, ale ne hrůzou, natčením.
,,Ahoj, je tady volno?“ zeptal se ji chlapec.
,,Ehm, jistě. Posaď se“ odpověděla s úsměvem Kate.
,,Děkuji. Moc sem nezapadám a tak si nemám ani kam sednout“ vysvětloval.
,,Chápu tě. Takovou situaci mám já ve škole. Nemám moc kamarádů. Tady mě nikdo nezná a skoro nikdo v životě mě nezná, takže nikdo neví, kdo doopravdy jsem. Ve škole mám jenom jednu kamarádku a to ne zas tak moc důvěrnou. Vsadím se, že tam nikomu nechybím.“ řekla mu.
,,To tě plně chápu. Úplně stejně to mám i já. Myslím, že si budeme dobře rozumět. Žádné kamarády nemáme. Mohu být tvůj přítel já?“ zeptal se.
,,Ano! Moc ráda. Aspoň mi někdo bude rozumět‘‘ řekla s natčením Kate.
,,To jsem rád. Jak se jmenuješ? Já jsem Alex“ zeptal se (teď už známý) kluk.
,,Ááá. Máš krásné jméno. Já se jmenuji Katelin, ale můžeš mi říkat Kate nebo K“ řekla celá rozzářená Kate.
,,Ok. Bezva. Řekni mi něco o sobě. Jestli máš sourozence, jací jsou tvoji rodiče a jaké máš koníčky. Prostě bych chtěl o tobě vědět všechno“ řekl Alex.
,,Všechno?“ zeptala se s úžasem K.
,,Ano, všechno“ řekl s úsměvem Alex.
,,No, tak. Jsem jedináček. Moji rodiče jsem docela v pohodě, ale moc mi nevěnují času. Jsou totiž chirurgové, takže s nimi ani moc nejsem, když jsem byla malá, tak mě hlídala babička. Ale teď sem ráda doma sama. To ticho mě vždycky moc fascinovalo. Koníčky? No, ráda maluju, a taky hraji na kytaru, ale vyšla jsem docela ze cviku, protože jsem dlouho nehrála.
Jinak mám ráda moc zvířata. Mám doma morče a andulku, kterou učím mluvit. Jednou bych chtěla koně, ale máma mi nedovolí ani učit se jezdit na něm. Že prý je to moc nebezpečné a plno lidí už se tak zabilo. Hodně se koní bojí, ale mě moc fascinují. Ten jejich pohyb je tak plynulý“ rozplývala se nad svojí mluvou Katelin.
,,To máš pravdu, jsou krásní“ přerušil její snění Alex.
,,A ty? Pověz mi něco o sobě“ řekla mu K.
,,No, já nemám tolik koníčků jako ty, ale pár jich taky mám. Rodiče jsou rozvedení. Mám sestru, ale ta žije s otcem. A moc se sní nevídám“ odmlčel se a pak pokračoval ,, mezi mé koníčky patří určitě stolní tenis. Zvuk dopadajícího míčku je excelentní. Taky mám rád psy. Doma mám dva rošťáky. Labradora a Retrívra. Jsou to uličníci až děs. Taky miluju koně. Kvůli nim jsem v nemocnici. Jel jsem závody s překážkami a nechtěl mi můj kůň skočit jednu složitou překážku a zastavil se před ní. Já jsem to nečekal a spadl jsem rovnou do ní. Měl jsem zlomené 3 žebra a obě ruce.‘‘ řekl Alex.
,,To je mi líto‘‘ přiznala Kate.
,,Ale co, to se stává. Ještě mě koně neodradili. Stále na nich budu jezdit. A jak ses sem dostala ty?‘‘ zeptal se.
,,No, ve škole při tělocviku jsme hrály fotbal. Já byla brankář. Nevnímala jsem hru a protihráčka běžela na bránu a já spala hlavou na sloup podepírající bránu. Mám zlomenou nohu a měla jsem otřes mozku“ odpověděla.
,,Ajaj. To musela být bolest.“
,,Ani ne, omdlela jsem. Bolest si nepamatuju“ řekla Kate.
Poobědvali a šli na své pokoje. K byla moc šťastná, že se sním sblížila a potěšilo ji, že její odhad byl přesný. Alex byl jedinečný a uměl naslouchat.
Takový den se u Katelin opakoval do konce jeho pobytu v nemocnici.
,,Zítra jedu domů“ řekl smutně se sklopenýma očima.
,,Cože? Už zítra? To nemůžeš. S kým si já budu povídat? Nikoho tu nemám jenom spolubydlící, ale ta jde zítra taky domů. Já nechci aby si byl pryč. Já to tu bez tebe nepřežiju. Nikoho tu nemám“ řekla se slzou v oku Kate.
,,Ale však neumírám. Budu za tebou chodit do nemocnice každý den. Slibuju.“ slíbil ji Alex.
,,Slibuješ?“ řekla se vzlykem Katelin.
,,Ano, slibuju.“řekl a objal ji, jako by to byla jejich poslední řeč.
Zítra ráno se rozloučili.
,,Tak ahoj. Zítra se uvidíme“ řekl a políbil ji. Líbal ji dlouze a něžně. Ona se cítila jak v sedmém nebi. Usmál se a nastoupil do auta. Zamávala mu a zmizela v nemocnici.
Musela na něj stále myslet. Skoro celou noc nespala. Nevěděla co se sní děje. Zamilovala se do něj, ale zatím to nevěděla.
Příští den přišel, jak slíbil.
,,Zítra už jedu na závody. Budu závodit v sedle toho nejhodnějšího koně, takže nemusíš mít strach, že se mi něco stane“ mrkl na ni.
,,Mě se to moc nelíbí. To neví že si byl zraněný?“ zlobila se Katelin.
,,Ano. Ale já jsem se přihlásil úplně na ty základní skoky. A navíc, u jiné stáje. Tam mě nikdo nezná a neví, že mi něco bylo. Neboj se, všechno dobře dopadne,“ ujišťoval ji ,,můžeš se na mě dívat v televizi. Nebo.. není tu počítač? To by bylo jednodušší“
,,Jo je tu, ale jsou tu poplatky. Já sebou nemám žádné peníze“ řekla K.
,,Já ti půjčím“ nabídl se.
,,Děkuju“ objala ho s velkým stiskem jak se o něj bála.
Příští den hned ráno volala Alexovi, kdy pojede svůj závod. Oznámil ji, že to bude v hale a že tam bude jen 20 koní, což není zas tak hrozné. Věděla, že umí dobře jezdit, ale přece se o něj obávala a navíc, slíbil ji, že se vrátí živý.
Na večer si zaplatila ‘‘pobyt‘‘ u počítače. Sledovala to velice důkladně, aby ji neunikl ani jeden moment. Rozhodčí hlásal čísla jezdců, jejich stáj a jména. Zjistila, že Alexovi udělili 12 číslo. ,,Aspoň není první ani poslední, uvidí spoustu jezdců před sebou‘‘ pomyslela si Kate.
Závod začal a ona se dívala jak kůň, který nese na zádech jezdce zdolává všechny překážky. Pohyby koní i jezdců se zdály velice snadné apřirozené. Jezdec a zvíře byli jako jeden. Překvapilo ji, že tam závodilo i spousta malých dětí. Ale jezdec může být i malý. Na tom moc nezáleží.
Konečně přišel na řadu Alex. Katelin seděla u počítače a ani nedutala. Najížděl na první překážku. Bez problému ji zdolal. Pak další, další, další a další. Až přišla velice obtížná překážka. Chyba jezdce nebyla. Ale kůň se před ní zastavil a chlapec v pozici připraven na skok přeletěl koni přes hlavu a letěl vzduchem na překážku. Vletěl do ní a ta se celá zhroutila. A jeho kůň přes něj ještě přeběhl. Hned přiběhli lidé, záchranáři a taky jeho máma. Kate na obrazovku hleděla s otevřenou pusou a slzou v oku. Zaplavil ji pláč a ona věděla, že je se děje něco špatného.
Hlasatel informoval všechny fanoušky, že chlapec byl odvezen do nemocnice, ale že je v kritickém stavu. Katelin brečela dlouze. Celou noc. Chtěla vědět něco o něm. Celou noc oko nezamhouřila.
Příští den se šla zeptat, jestli nebyl převezen včera odpoledne mladík, který závodil na koni a měl ošklivý pád.
,,Je mi líto, slečno‘‘ řekla sklesla sestra.
,,Nedovezli jste ho sem?‘‘ tázala se zmateně K.
,,Alex Pease tu byl, ale přivezli ho pozdě, zemřel v sanitce. Mrzí mě to‘‘
Katelin se hroutil svět. Spadla se na podlahu, schoulila se do klubíčka a oči ji zalily slzi. Plakala. Plakala pro něj.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář